Systémy přesvědčení jsou výsledkem mnoha vlivů, které od početí vstřebáváme. Tzv. otištěné programy, ovlivňované generační výchovou v rodině a ve společnosti určuji náš žebříček hodnot. Učíme se, co se má, co se smí a co je tabu. Programujeme si a je nám programováno jak se máme chovat a jednat, dokonce jak se máme cítit. “Kluci a statečné holčičky nepláčí”. Vytváříme si svůj vlastní světový názor podle dané společnosti a individuálně podle rodiny, ve které vyrůstáme. Vždy jsme jako jedinci porovnáváni s očekávanými normami společenského styku. Tuto vytvářené programy chrání naši psychiku a v dospělém věku podle nich jednáme automaticky.
Co se stane, byl-li program vytvořen pod vlivem stresu? Jako děti jsme se převážně soustředili na přítomnost. protože se naše systémy přesvědčení teprve začínaly formovat. Byly jsme fascinováni novými objevy a zájmy, absorbovali jsme vše nové a brali to tak, jak to je. Dá se bez nadsázky říci, že děti skutečně mysli, spojují nové s již poznaným, analyzují a vytváří si pro sebe nové možnosti bez omezení. Znáte všichni dětské období “Proč ?“ My dospělí žasneme jaké spojitosti dítě napadnou. V konfrontaci se strachem, bolestí nebo násilím prožije dítě traumaticky šok. Je-li to šok dost silný nebo dlouhodobý. zintensivní se negativní emoce a neoddělitelně se spojí se vzpomínkou na událost. Při každé podobné události mohou být vyvolány v podobě negativního emočního prožívání i s podobnými reakcemi těla. Stačí např. dítěti, které pozoruje ropuchu a třeba na ni i sahá zaječet nad hlavou “Fuj“ a naplácat mu přes ruce. Proč? Je ta ropucha nebezpečná a může skutečně dítěti ublížit ? Ne, pouze my pokračujeme v generacemi naprogramovaném chování “To je fuj!“. A jsme schopni rozumně posoudit situaci když v nás pracuje program “Fuj“?
Tyto naprogramované systémy přesvědčeni nejsou naším myšlením. Skutečné myšlení probíhá v přední části mozku. která je schopna udržet se v přítomnosti a zachovat tzv. chladnou hlavu. Pouze zde jsme schopni vymyslet nejlepší možné řešení pro danou situaci ať, je sebeproblematičtější. Máme-li však v paměti uloženy program. který připomíná situaci v přítomnosti. automaticky nám naskočí. Ve stejných situacích jednáme opakovaně stejnými způsoby ať už se nám to líbí nebo ne – jsme naprogramováni.
Systém ONE BRAlN nechápe dyslexii jako konkrétní poruchy učení se číst, psát, počítat, ale jako celkovou neschopnost se učit zapříčiněnou traumatizující zkušeností. Jednalo-li se o zážitek ve škole, bude souviset se školními předměty. Ve skutečnosti jde o formu obrany – program jak se ubránit dalšímu emočnímu utrpení. Vytvoříme si sytém přesvědčení : Neumím, Nesmím, Nemohu nebo Vždy musím apod. ve spojitosti s danou situací. Od této chvíle duševní aktivitu pouze předstíráme – bojíme se učit. bojíme si zapamatovat. porovnávat. posuzovat, omlouvat. tolerovat. Z tohoto bodu se pak mohou odvíjet formy nutkaného chování – fobie, závislosti. Alergie, strach z budoucnosti.
S naším naprogramováním úzce souvisí genetika chování. To jsou naše zděděné dispozice zakódované v DNA. Každý z nás je autentický a jedinečný, co se týká naši genetické stavby a životních zkušenosti. V rodinných i partnerských vztazích je důležité si uvědomovat, že ten druhý nemůže mít stejné zkušenosti a modely chápání jako já. Nemůžeme je vyžadovat po drahém jenom proto, abychom se utvrdili ve správnosti svých. Je téměř nemožné předat vlastní životní zkušenosti někomu jinému. Vy jste sami sebou a ten druhý je také sám sebou. Nejde přece o to, předělat druhého “k obrazu svému“, ale o pochopení a toleranci. Můžeme mít geneticky naprosto opačně determinovaný způsob prožívání a chování než mají naše děti nebo partner. Problém je v tom. že to své považujeme za jedině správné a při konfrontaci s opakem to pokládáme za osobní urážku nebo úmysl nás emočně zranit. Jako lidé důsledně reagujeme na životní situace instinktivním způsobem určeným geneticky i výchovným programem. Navíc zapojujeme nejméně čtyřicet genetických vrozených rysů osobnosti, které se mohou umocňovat nebo působit protichůdně. Dokonce je možné, že po otci zdědíme opačnou strukturu než po matce a v situacích kde se uplatňují, je naše chování pro nás samé nevypočitatelné a jsme zmateni sami sebou. Např. dostatek sebevědomí není dán každému automaticky, vytváří ho společně několik struktur dohromady.
Popřeme-li poznání a přijetí sama sebe jako vlastní autority, vydáváme se na milost a nemilost každé vnější autoritě. Poznáním svých přirozených dispozic přijímáme odpovědnost za své reakce v životních situacích. Měli bychom získat dostatek sebeúcty ke svému chování i přesto, že s ním někdo jiný nesouhlasí. Právě tím, že nám někdo jiný tvrdí jak se máme chovat a vyžaduje to, ačkoliv my cítíme opak, můžeme si přivodit stres, který nás programuje negativně. Chtějte po tygrovi aby se choval jako gazela nebo naopak.
Odstraníme-li nepraktické a sužující programy z naší mysli, dáváme si možnost Volby reagovat jinak. Metodou ONE BRAIN, která má možnost k uvědomění si Věku příčiny špatného systému přesvědčení, to jde velmi rychle. Ale i ti, pro které je z nějakého důvodu metoda nepřijatelná, by se mohli zamyslet nad “fuj ropuchou“ a snažit se k ní najít jiný vztah.