Hyperaktivita

Může kineziologie zjistit příčinu hyperaktivity, fázi, ve které vznikla a proč?

Z bohatých zkušeností s hyperaktivními dětmi v mé poradenské praxi mohu sdělit, že nejčastější příčina vzniku hyperaktivity dětí se spouští porodním traumatem.

Nejvíce jsem se s ní setkala, když se dítě rodilo císařským řezem. U těchto dětí se hyperaktivita často projevuje díky podvědomému strachu z opakované „manipulace“ (někdo je tzv. „přemístil“ z bříška ven), aniž by se přirozeně vlastním pohybem a vůlí ve spolupráci s matkou propracovali 2. a 3. dobou porodní . Takové děti jakoby neustále utíkají (pohybují se) a rodiči, případně jiným autoritám nakonec ani nezbývají síly dítě příliš řídit, dítě je průběžně „vyčerpá“ svým neustálým pohybem, činností, hlasovým projevem, takže jsou „šťastni“, za každou chvilku klidu…:-))

Zajímavé je, že mnohdy u dvojčat (porody dvojčat bývají často plánovány cíleně předčasně z různých důvodů a rizikových faktorů matek i dětí), je jedno z dětí hyperaktivní a druhé na porodní stres reaguje přesně opačně a projevuje se formou „kam ho přendají, tam ho najdou“. Toto dítě někdy působí až dojmem „mouchy snězte si mě“, nezájmem o samostatné změny a objevování nového ačkoli zvídavost a chuť objevovat je pro děti tak typická. Vypadá to, jakoby se bálo samo vlastní vůlí bez pokynu autorit hnout z místa nebo činnosti, kterou dokonale zná a ovládá, potřebuje mnohem více podpory a nechává se spíše řídit. Upozorňuji na to právě proto, že obvykle hyperaktivní dvojče natolik upoutá pozornost rodiče problémovostí, že u druhého dítěte rodič vynáší do nebes, jak je klidné. Zatímco v prvním případě řeší hyperaktivní, druhé jelikož tzv. nezlobí a přizpůsobuje se, obvykle vnímá jako problémové až několik let poté z důvodu neprůbojnosti třeba až ve školním kolektivu.

Další (již méně častá) možnost nastartování hyperaktivity je stres z vyprovokovaného porodu. (dítě je pod tlakem „urychleno“, puzeno ke změně z bříška ven).

Třetí častou příčinou, která není spojena s porodem, je u senzitivních dětí vliv rodinného prostředí. Nervozita matky na kterou je dítě první 3 roky života obvykle nejvíce napojeno automaticky již od početí. Je jedno, zda matka nervozitu skrývá uvnitř jako introvert a snaží se ji zadržet před okolím nebo ji projevuje ven. Dítě nevydrží skrývat a potlačovat emoce a nervozitu, často pak zrcadlí i nerovnováhu v rodině, konflikty mezi rodiči nebo vlivem tlaku prostředí problémovým chováním, hyperaktivitou. Mezi námi, je to lepší varianta, než to, když je dítě „strašně hodné“ v případě, že potlačováním emocí uvnitř a vnitřním konfliktem inklinuje k nemocem. Říkám často rodičům, jež si stěžují na „zlobení“ dětí, že mohou být rádi, že je jinak zdravé, neboť často otevřenou „problémovostí“ upozorňují na nerovnováhu a „nutí“ rodiče se sjednotit a něco dělat či spolupracovat a soustředit se tak na dítě místo na konflikty mezi sebou. Dítě tak nevyslovenou cestou vyrovnává nerovnováhu skrze sebe. S projevenou nerovnováhou pak vždy můžeme něco dělat včas.

Někdy se stane, že příčina hyperaktivity je zakořeněna již generačně. Ať už ji dítě tzv. zdědí geneticky po předkovi, nebo získá kopírováním chování rodiče (který je hyperaktivní nebo viditelně workoholik), čelíme opět neklidu. Děti mají napodobovací dar (jako opičky), automaticky jako houba nasají své prostředí (ať se jim líbí, nebo ne) a chování rodičů, je pak marné jim říkat jací mají být, že se mají zklidnit, když rodičovský vzor podobného charakteru mají přímo před očima.

Jsou případy, že se na hyperaktivitě dítěte podílí jak vrozené dispozice, tak i porodní trauma.

Chtěla bych ještě zdůraznit, že výše uvedené neznamená, že všechny děti narozené císařským řezem, či provokovaným porodem a stresem rodinného prostředí, jednotlivého rodiče, či hyperaktivita rodičů spouští u každého dítěte čelícího těmto vlivům hyperaktivní chování a taktéž hyperaktivní dítě může mít i jiné příčiny nastartování tohoto „syndromu“, naštěstí se dají individuálně zjistit.

Případně, je možno se pokusit pomocí kineziologie o nápravu?

Pomocí kineziologické terapie (metodou One Brain), lze účinně pomoci. Zjistíme počáteční hlavní příčinu hyperaktivity. Uvolněním stresu ve věku příčiny, pochopením situace s nadhledem a tvořivou představivostí znovu nastolíme rovnováhu, tím se přeruší původní důvod nutkavého chování (hyperaktivity) i v následném čase a růstu. Je to jako zastavit zlozvyk, bývá tu období „odvykání“. Tzv. setrvačník se nestartuje již dokola, ale postupně dojíždí, až se zastaví úplně a nastane klid přiměřený energetice dítěte. Děti mají opravdu bujnou fantazii, někdy je to i velká legrace. Je-li dítě příliš malinké, nebo nechce spolupracovat, spolupracuje se více s matkou v přítomnosti dítěte. Dítě pak stejně obvykle ve správný čas reaguje a šplhá matce na klín, nebo jí objímá kolem nohy, či emotivně rozdílně mezitím kreslí obrázky nejdříve divoké z hlediska barev spíše tmavé a křiklavé, z hlediska tvarů třeba neuspořádané hyperaktivní čáranice a po uvolnění stresu při práci přes matku začne malovat jemnějšími barvami, klidněji harmoničtější i smysluplnější tvary a formy (samozřejmě rozlišuji dle věku dítěte i symbolický projev arteterapie).

Mám jednu humornou historku z poradny s hyperaktivním dítětem. Pracovala jsem s hyperaktivním chlapcem již školního věku. Měl díky hyperaktivitě a nesoustředěnosti problémy ve škole i kázeňské problémy s rodiči. V psychologicko-pedagogické poradně ho diagnostikovali jako velmi chytrého, ale s výkyvy výsledků díky hyperaktivitě. Věk příčiny byl ve druhé době porodní, kdy se má dítě protlačovat porodními cestami, ale on se nakonec rodil císařským řezem, jelikož se matka neotvírala a on by se mohl udusit. Pracovala jsem nejdříve s ním. Před terapií za hovoru s matkou neustále rušil a přes její napomínání, běhal dokola, rejdil autíčky po topení, rachotil a boural s nimi v doprovodu hlasitého projevu. Po terapii seděl na gauči, listoval si v komiksovém časopisu a mezitím co následně probíhalo terapeutické sezení s jeho matkou na gauči usnul. Maminka byla v šoku, byly asi 3 hodiny odpoledne a matka žasla, neboť se předtím nikdy nestalo, že by se zklidnil a usnul během dne, ani ve věku, kdy se to po malých dětech vyžaduje a nebývá to u nich problém. Nevěřila vlastním očím a chvíli si musela zvykat na změnu. Připadal jí jako vyměněný. Šlo samozřejmě o bezprostřední reakci po terapii. Ne, že by si poté zvykl ve školním věku spát po obědě, ale zklidněním se vylepšily vztahy s učitelkou i rodiči a velmi se zlepšil ve škole, neboť jsme příště ještě řešili schopnost se soustředit.

Je třeba si ještě uvědomit rozdíl mezi tzv. „živým“ dítětem (které dostalo do vínku mnoho energie) a třeba dítětem více hloubavým, přemýšlivým, jež se nemá potřebu projevovat tolik fyzicky aktivně a v obou případech se jedná o běžný projev. Občas se rodiči klidnému a hloubavému narodí dítě, které ho nutí svou živostí k fyzické aktivitě a on dítě může mylně považovat za hyperaktivní. Je třeba vzít na vědomí, že tak jako každý dospělý je originální individualitou a jeho dispozice nebo talenty jsou různé, tak i u dětí je třeba vnímat, zohlednit a rozlišovat individuálně, co je jejich přirozenost a kde se vymyká nepřirozeně a neprospívá tak sobě ani blízkým. Vždy proto pracuji alespoň poprvé nejen s dítětem, ale i s rodičem, který má s dítětem problém. Minimálně má totiž (kromě osobních) problém s tím, že dítě má problém :-)). Probírám s rodiči dle individuální potřeby a podmínek i návrh nového přístupu k dítěti a snažím se o jeho větší pochopení včetně respektování osobnosti, jak jen to lze.