Kdo z nás netouží po vyrovnaných partnerských vztazích, harmonii domova, správné partnerské komunikaci a vzájemném porozumění. Kdo nesní o ideálních vztazích či o tzv. „Partneru duše“?
Ruku na srdce, i ten kdo by teď řekl: „Já ne!“ reaguje na předchozí zklamání, z kterého se nezahojil, rezignoval, nebo přešel do protiútoku ve smyslu: „Svoboda je mi nade vše“, už nedovolím žádnému syčákovi, nebo potvoře, aby mi vstoupil(a) do života!
Všichni jsme kdysi jako děti toužili po lásce, teple rodinného krbu a aby se maminka s tatínkem měli rádi a takto spolu zůstali.
Vyskytuje-li se v naší původní rodině, do které jsme se narodili, jakákoliv zjevná nerovnováha s níž nakonec všichni pochopíme jsme nemohli nic dělat, o to více si obvykle klademe za cíl, že až já budu velká/velký, zařídím si vztahy úplně jinak, lépe, nebudu dělat, co se mi nelíbilo u matky či otce, vyberu si takového partnera, který bude lepší než ten tzv. „zlobivý“ rodič (jehož jsme ho tak s větším či menším pochopením zaškatulkovali).
Je jedno, zda příčinou byla špatná komunikace, nevážení si jeden druhého, nevěra, alkohol, agresivita, šikana, srážení a podceňování schopností, či časté kritizování „neschopnosti“ mezi rodiči nebo vůči jednomu z nich. Je jedno, zda máme strach z hádek a konfliktů jako kdysi u nás doma. Dokonce je jedno, pokud rodiče hádky a neshody skrývali. Stejně jsme cítili a nasáli jak „houba“ případnou nerovnováhu či lhostejnost, pokud rodiče vedle sebe žili jako „koleje“ bez lásky jen ze zodpovědnosti k výchově dětí a mysleli to dobře s námi. Všichni chceme utéct a vyhnout se čemukoliv výše uvedenému.
Sami před sebou však světe div se – nemůžeme utéci. Pravda nakonec vypluje navenek. A tak často co sami nechceme dělat, dělá nám partner, z čeho jsme měli strach, to si přitahujeme, čemu jsme se chtěli vyhnout, se nakonec nevyhneme my nebo skrze partnera. A když už to bude s partnerem fajn, postará se o nesoulad třeba tchýně nebo se to projeví po narození děťátka, v momentě, kdy se partner i my staneme rodiči a rodičovské vzorce chování „ožijí“…
A tak se zase učíme, učíme se školu života a školu partnerských vztahů, což nás v základní, střední ani na vysoké škole nikdo nenaučil. Podle mentality a podle toho, zda inklinujeme více k roli oběti (jin způsobu chování) nebo k boji (jang způsobu chování) pak obvykle inklinujeme k jedné nebo druhé straně nerovnováhy. Samozřejmě že rovnováha je tam, kde žádným způsobem nemanipuluje jeden s druhým. Ani otevřeně, ani skrytě. Kde jeden nechce dominovat a řídit druhého a druhý není ani závislý, ani zátěží prvnímu a naopak. Kde jeden je na podstavci a druhý dole, ať již vzhlíží dobrovolně či nuceně. A teď si k tomu navrch představte, že se nerovnováha někdy promítne z předchozí generace, nebo ještě hlouběji. A co když muži v rodě to jinak neuměli a ženy v rodě si na to zvykly a vždy se někdo více či méně trápil? Nebo co když několik generací ženy „byly na vše samy“ – předčasné vdovy, v dalších generacích si muž ženu nevzal a nechal jí s dítětem samotnou, či předčasně se rozvedli z důvodů různých a zase byla maminka na vše sama. Někdy pak podvědomě neděláme místo pro budoucího partnera (hrozí-li, že by to bylo vážné), abychom nedopadli stejně…Ztratíme odvahu se seznamovat, či mít děti vědomě, nebo nevědomě buněčná paměť těla hodí brzdu nevědomou…
Svým studentům i klientům říkám s oblibou, že mám raději prevenci. A tak tam kde je někdo sám, nenachází partnera, nebo nemůže otěhotnět, či již má problémy ve vztazích dříve než je dítě na cestě nebo přítomno, může si včas ledacos srovnat v sobě v souvislosti s rodičovskými vzorci chování a nemusí to řešit tzv. „za pochodu“.
Řešení partnerských vztahů „za pochodu“, tam kde již problémy nastaly, jdou více či méně řešit snadněji či nesnadněji. V návaznosti na práci s vnitřní rovnováhou daného jedince, jež se rozhodne pro terapii. Samozřejmě velmi vítám, když i druhá polovička projeví zájem podívat se na sebe a neukazuje pouze na partnera jako viníka. Ve skutečnosti jsme viníky sami sobě, neboť si magneticky přitahujeme k řešení ta nejlepší zrcadla do vztahů. Často se zlobíme na partnera – jsme-li žena: za všechny ty muže, kteří nám kdy ublížili, případně tatínkem počínaje, což je 1. blízký muž v našem životě – jsme-li muž: za všechny ty ženy, které nám kdy ublížily, případně maminkou počínaje, což byla 1. blízká žena v našem životě a 1. tzv. partner na spolupráci v těhotenství a porodu. Na což jsme k dovršení všeho třeba už dávno zapomněli :o). A co více, to se nám promítá i do dalších vztahů s muži a ženami i mimo osobní vztahy, třeba v zaměstnání.
Mám pro vás všechny, kdo máte zájem dát si do rovnováhy své vztahy, dobrou zprávu. Se vším se dá něco dělat, když je zájem vidět pravdu a ochota pro zlepšení.
Takové „odvážlivce“ moc ráda zvu do své poradny, neboť partnerská úcta a láskyplné a kamarádské vztahy jsou základem duševní rovnováhy a též toho nejlepšího nehmotného, co můžeme předat svým dětem.